Něco od mé maličkosti

Vítejte na stránce o mně samém! Hádám, že si sem vaše duše zalétla poslechnout můj příběh.. zjistit zajímavosti z mého života, tak se na to společně podíváme.. Zatím se tu hezky usaďte, udělejte si pohodlí  a já vám zde o sobě něco povím.. ☘️ Doplnil jsem mé povídání i prokliky na články k tématům, které o mně mnohé vypovídají, kdykoliv tedy bude chuť, nechte se unést i jiným směrem.. kolikrát se tak dozvíte i víc podrobností, než z článku samotného..

Kdo jsem a kde mě najdeš

Jmenuji se Matouš Svoboda - Ektara, narodil jsem se 25.6.1990 ve Znojmě a souhrou úžasných "nenáhod" jsem teď po Brně, Praze a Poděbradech opět ve Znojmě. Zavedlo mě sem mnoho okolností, je to dlouhý příběh mého života, který nebyl snadný a neustále se vyvíjí. Každý máme nějaký svůj příběh, vsadím se, že ani ten váš nebyl nebo není jednoduchý, ale tak už to bývá. Jsem vše možné, nejlépe bych se ztotožnil s vyjádřením: Inspirátor sebe, druhých i života jako takového a to samotným životem. Zajímá mě mnohé v oblasti psychiky, seberozvoje, duchovního růstu a spirituality. Život se tak stal jednoduchým a povznášejícím!

Mé vnímaní životní cesty - ve zkratce

Moje cesta tedy začala těžkými životními situacemi, alespoň jsem je tak vnímal. Přišly mi jako něco nespravedlivého, nyní už vnímám, jak důležitou roli to vše sehrálo. To vše co zažíváme se nám děje pro naše probuzení, vnímám, že jsem si tak jako každý zde vybral tyto situace prožít již předem. Právě ty situace ze mě udělaly člověka, kterým jsem dnes. Člověka, kterému se naprosto změnil pohled na svět a nyní již s určitým pobavením vzpomínám na ty problémy, které jsem si vlastně přivolal a vytvořil.. což už se stává, když se narodíte zde na té planetce a přejímáte od mala vzorce chování od okolí. 

Víš.. já měl dříve pocit, že je se mnou něco špatně a chtěl jsem tedy zapadnout a smát se tomu, co ostatní považovali za vtipné. Jenže vtipy vrstevníků na škole mi nepřipadaly vtipné, zajímavosti od nich mi nepřipadaly zajímavé a zase naopak to co mě připadalo vtipné a zajímavé, jim vůbec. Snahou o zapadnutí do kolektivu jsem se tedy stal terčem posměchu a šikany, nebrali mě tedy ještě o to víc, než předtím. Nakonec jsem v té době ani já sám nevěděl, kdo vlastně jsem a co tam mezi nimi vlastně dělám. Byly to zajímavé zkušenosti si tím projít, vzal jsem si z toho jedno takové hezké ponaučení. 

"Nesnaž se zavděčit ostatním a být jako ostatní, zavděč se sám sobě a buď sám sebou! Pokud se sám za sebe nepostavíš , nebude tu už vůbec nikdo, kdo by si tě vážil!" 

Po tomto prozření a hledání sebe samotného přibyly otázky, jestli sem vůbec patřím, připadal jsem si tu jako na návštěvě nebo na exkurzi. Nešlo mi pojmout, proč si tu lidé ubližují a chovají se jako šílenci. Později jsem si uvědomil, že nemám zodpovědnost za jejich chování, ale jen za to své. Najednou jsem se přestal cítit být zodpovědný za ten chaos všude kolem a dovolil si najít klid na tak šíleném a chaotickém místě, jako je Země. Zjistil jsem, že přes vše, co se tu děje, je to naprosto úžasné a dokonalé místo a cítím, že mohu toto místo ukazovat i těm lidem, kteří jej nevidí. Že je mohu motivovat a inspirovat k tomu, aby každý kdo k sobě bude upřímný mohl zjistit, jak je jeho život zde kouzelný a jedinečný.

Tedy postupně, nikdy nelze z bodu A přeskočit rovnou do bodu C, těžko depresi nahradíme hned úsměvem, ono má vše svůj čas a ten plyne různou rychlostí podle nás. Mnohými změnami skrz mnohá uvědomění jsem si dokázal vyléčit údajně nevyléčitelnou alergii 3 stupně na hezkou řádku pylů. Také celiakii, což je pro lékaře údajně nemožné - doslova mi říkali, abych se s tím smířil, ale já udělal evidentně opak. Zjistil jsem tajemství, že naprostá většina nemocí je především psychosomatického rázu, jen se o tom nemluví.. léky totiž představují obrovský byznys a nejen byznys, ale o tom raději jinde..

Kam mě to nasměrovalo

Cítím se tu být nápomocný pro otevírání očí, nalezení duše, vnitřního štěstí a podstaty našeho bytí. Mohu směrovat k nalezení ztraceného a zapomenutého štěstí, neboť sám jsem si tou cestou již prošel. Vidím v přítomnosti ty okamžiky, kdy jsme ještě byly hravými dětmi, co vše vidí poprvé. Zaujatě koukají, baví se nad vším a čas ani místo nehraje roli, je jen tady a teď! My jsme to zapomněli, místo těchto vjemů si žijeme ve světě plném starostí a shonů.. je to zde samé musím! Děti mají úplně jiný pohled, ale oba pohledy jsou pravé, oba světy se tak různě prolínají.

Jedním z mých darů je vidět mnoho různých pohledů, možností a variant zároveň, dívat se očima zraněných, neboť sám jsem byl také zraněn a učil se vstát. Neznám nikoho, kdy by byl silnou a vyrovnanou osobou bez těžké minulosti.

Máš-li pocit, že s tebou moje slova rezonují a že by tvá duše ocenila přijít si pro nějaké nasměrování, můžeš se na mě obrátit. Obrať se s čímkoliv z pohledu sebevývoje, praktik meditací s klidem a harmonií naší mysli.. jsem tu pro lidi, jsem tu pro tebe a každého, kdo chce opravdu se svým životem něco udělat a ne si jen stěžovat na mnohé lidi a situace, co mu to a to způsobily. Jsou to totiž jen další výmluvy k nicnedělání a trápení se něčím, co již nezměníme, co již bylo. 

PS: Moje příspěvky najdeš v sekci inspirace.. inspirativní je mnohé, přestože jsou tu i básně a úvahy, nepíši jen pro to, abych skládal rýmy a nebo jen "uvažoval" - vše má svůj smysl, který může velice překvapit, když tomu dáš šanci a dovolíš si přečíst i témata, která běžně nečteš..

Možná se tak necítíš.. možná neumíš přijímat pochvaly.. ale co není, to může být, pokud to připustíš.. možná ti to udělalo úsměv na tváři a pobavilo tě to.. pak jsem rád, to byl účel ☘️ 
✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨ ✨  


Vážně tě zajímá můj příběh? ... ve světě, kde se zajímá většina lidí především jen o sebe samé to je.. VZÁCNOST.. tak jako štěstí.. nicméně ve skutečnosti je to zcela přirozená záležitost! Dobře tedy, chceš-li ještě něco osobnějšího k mému bytí zde a prožitkům, sejdeme se pod obrázkem.. budu se těšit! 🙏


Mé vnímaní životní cesty - dlouhé podání

Dost bylo již prokliků.. teď tedy k věci.. trošku teď pátrám v paměti a zkouším to dát do slov, aby to mělo hlavu a patu.. Kdybych to jen vychrlil, vypadalo by to asi takto: Noční můry v dětství a noci plné strachu a pláče i v bdělém stavu; komunikace s duchem a setkání s temnými zkušenostmi; šikana ve škole i doma, nevycházení s tátou, nechuť žít, útěk od sebe a míst, které jsem znal; život plný slepých uliček. Do toho samozřejmě i to hezké, nicméně tyto aspekty krásně nastartovaly mou práci na sobě samém a touhu na sobě pracovat.

A jak se to tak stane, že jste jako dítě navštěvováni duchem? To si tak partička dospělých včetně mých rodičů řekne, že si jedné noci zkusí vyvolávat duchy a ono se to podaří. Mamku to hodně zaujalo byl jsem často a především v noci navštěvován. Později to bylo nejen étericky, ale také skrz ni a její fyzické tělo. Dusil jsem se pod její váhou, když na mě ležela, bylo mi asi 6 let, netušil jsem co se děje a proč mě najednou čapne, položí na postel a zalehne mě svou váhou.

Návštěvy ducha - jak bych mohl na duchy nevěřit, když mě strašil a liboval si v tom, když mě dohnal k paralýze a počůrávání?


Víte, ono to není o tom, že by moje mamka byla zlá nebo tak, moje máma je úžasná, ale v těchto okamžicích o kterých píši, v těch to tak  úplně nebyla ona. Později jsem zjistil, že mě tak chránila a bezvládně ležela v ignoraci mého šíleného pláče a řevu, aby se mi nestalo ještě něco horšího. Ten řev a slzy nebyly jen tím, že jsem se dusil a chtěl jako hyperaktivní dítě něco dělat a hrát si.. Ta její případná slova: "já tě mám ráda" - ta byla tehdy vážně děsivá, zvlášť když se zalikáte a vidíte ji dvakrát.. Nyní jsem si vědom, že to nebyly vidiny, kdy jedna máma ležela na mně a druhá se mi smála.

Ta druhá byla naprosto šílená, byla v černém a smála se tak hrobovým hlasem, že jsem přestal i místy brečet. Bylo to tak šokující, že jsem byl přímo paralyzován tou hrůzou. Nemohl jsem nikam utéct i kdybych chtěl.. nyní mi dochází, že mamka nemohla být zase tak bezvládná, když mě udržela, to něco v ní, co tvořilo bariéru mezi tímto duchem a mnou, to byla mateřská láska.                                                                                                                                
"Ta rádoby druhá mamka mě měla jen vyděsit, s tou mou neměla moc společného, snad jen kromě té zvláštní podoby, ale v naprosto černých barvách a ta šílenost, posedlost - tu jen tak z hlavy nedostanete, na tu nezapomenu a ani na další návštěvy v jiných podobách."

Jak jsme to zvládli s duchem a mamkou

Dostalo se nám pomoci a já si pak dlouho připadal trošku jako blázen. Dostal jsem sošku panenky Marie do pokojíku, který byl dle všeho vysvěcen a pročištěn.. vše ustalo. Bdělé vidění, kdy jsem se odkopal, protože jsem měl v posteli hada nebo rádoby vtipný klaun na stropě, který mě prvně rozesmál a pak paralyzoval hrobovým smíchem a špičatými krvavými zuby, z čehož jsem se počůrával hrůzou.. vše bylo pryč.. Nechtěl jsem v té době spát sám.. často jsem po paralyzování a mukách doběhl celý uřvaný a vyděšený do ložnice rodičů..

Fuuj.. ono je to pořád vše v živé paměti a uvědomuji si, že to není zrovna dobré čtení, neboť při nich si právě tyto "duchy a démony přitahujeme" ... ovšem z jiného úhlu pohledu už to tak děsivé není, už jsem si zvykl, děsivé je to jen z pohledu toho chlapce, který si to zažil a abych se vrátil k myšlence -> ke chlapci, který si připadal jako blázen, když byl jeho pokoj pročištěn a dostal panenku Marii a vše ustalo.. zajímá tě, proč jsem si tak připadal?

Protože vždy, když jsem se mamky zeptal na toto temné období.. nevěděla o tom.. Prvně jsem si myslel, že o tom nechce mluvit, protože to vše jen logicky nedávalo smysl a protože se o takových věcech prostě běžně nemluví.. později jsem si myslel, že na to prostě jen zapomněla.. a ještě později jsem zjistil, že na černou magii byla použitá bílá, která zapříčinila to, že mamka o tom opravdu nevěděla.. To bylo něco.. "vymyslel jsem si to snad?" - říkal jsem si.. Skrz tátu jsem se ale dozvěděl o seanci s vyvoláváním duchů.. bylo to snad jen jednou nebo dvakrát.. ostatní toho nechali, sousedi i on.. nahnalo jim to strach, když se deska pohybovala a duch tvrdil, že zemřel v našem bytě a jeho ostatky jsou ve zdech..

Byl šílený, ale už tu není.. takže ty se nemusíš bát, že si jej přitáhneš.. později mi došlo, že mu mohu pomoct a že za tou šílenou nenávistí a chutí ubližovat a lhát je jen zraněný chlapec, který si zažil své můry naživo a tak se vzteká a dává to zakusit všem ještě po smrti. Ovšem jak již tušíš, mamku to tehdy pohltilo a pokračovala dál a dál.. ovšem těch šíleností si díky bohu nešlo nevšimnout a tak se to řešilo skrz tetu, která má jisté schopnosti a skrz šamana, kterého si zavolala na pomoct. Šamana, který tu už není, který jednoho dne dle informací které jsem jen zaslechl od tety - tak trošku zešílel, protože toho na něj bylo moc. Nemyslím skrz můj příběh, řešil mnohé, to bychom ale odbočili někam, kde ani já neznám víc.

Šikana na základní škole

Na škole jsem trpěl šikanou.. já byl vždy tak trošku "jiný" ... nemyslím to teď ve zlém, spíš jsem měl jiné hodnoty, jak padlo na začátku - nezapadal jsem. Děti umí být hodně zákeřné, když nezapadáte.. mám postiženého bráchu, posměšky byly na něj i na mě - "jsi stejný retard, jako tvůj brácha" ... Víte, ona to není ani tak nadávka být retard - je to klasifikace mentálního  postižení, do kterého můj brácha opravdu spadá.. Já jako "bezkonfliktní" kluk býval v ředitelně za praní, nešlo to tehdy jinak.. jestli jsem něco nesnesl, tak posměšky a nadávky na druhé, na bezbranné, vadilo mi to mnohem více, než že to říkají mně.


"Dávno jim to nemám za zlé, chápu to."


Šikana doma

Po základní škole jsem musel jít na střední někam "hodně daleko - co nejdál z domu" ... aspoň tak jsem to měl v hlavě.. víte.. když projdete životní etapu s otcem, který si od mala plní ambice, kterých sám nikdy nedosáhl a plní si je skrze dítě.. sportem.. drilem.. a když se jinak vše točí kolem postiženého bráchy a vy si jinak připadáte neviditelní a zanedbaní.. jako stroj, co má plnit sny jiných, které občas vůbec nechcete dělat a jako odpověď je pár pohlavků a věta -> "dokud bydlíš pod mou střechou, budeš dělat, co ti řeknu" ... to Vám povím.. to jednomu nepřidá.. Kousal jsem si v té době nehty, hodně.. do krve.. jeden mi jednou slezl, respektive jej museli odříznout, neboť jsem tam dostal infekci a celý nehet byl zelený. Také jsem měl šedé vlasy už v dětství, místy.. on o tom skoro nikdo neví.. 

"Avšak teď už je nepozoruji, snad už žádné nemám"

Nechtěl jsem to vše přehlížení a neempatičnost otce snášet, nesnášel jsem jej ve svým období teeanegera a také svého bráchu, když se vše točilo především kolem něj. Přemýšlel jsem nad sebevraždou, nechtěl jsem tu dál být.. někdy mě i napadlo, jak to udělám, že si skočím a nechám dopis.. Útěchou mi byla máma.. naši se hodně hádali, protože táta vždy razil svou a to nechcete zažít.. Manipulace po zlém, výhružkami a silou.. skvělá škola do života a já ti Tati děkuji 🙏 Bez tebe bych toho všeho nikdy nedosáhl, jsi mým velkým učitelem.. další zkouškou bylo naučit se tě mít později rád, ale to bych zase utíkal jinam od příběhu..

Musel jsem se mu postavit, kdy určité věci nešlo snášet, ale když jsem pak viděl, jak to ničí vztah mezi rodiči a jak to trápí mámu, přestal jsem se angažovat ve vysvětlování svých pocitů, toho co mě trápí, aby nebylo dusno. Pamatuji si dobře, jak mi táta s pošklebkem a svým ublížením při mamčeným zastání říkal -> "Žalovníčku.. vše běž říct mamince" ... tak jsem přestal.. Bylo to pro mě tak těžké a nespravedlivé, nesnášel jsem direktivní přístupy a toho co musím a nesmím násilnou formou, vážně jsem tu nechtěl být..

Zvlášť po záchvatu, kdy se dělo něco nespravedlivého bez empatie od táty a já se snažil zachovat klid a pak přišla máma a vyčetla mi, jak se k otci chovám! Jak jinak, když od něj měla jen jeho verzi.. nevstal jsem z podlahy a nepřestal řvát, nešlo mě umlčet, umlátit, bylo mi to jedno, potřeboval jsem řvát. Pamatuji si, že tehdy mi naskočilo "Buď já a nebo on" ... naskočilo mi, že jej snad zabiju, jinak se pozabíjíme navzájem.. buď zabiji sebe a nebo jeho.. Střední pro mě byla vysvobozením! V období před ní šlo doslova o život, nevydržel bych s ním pod jednou střechou, ačkoliv to snad nikdo kromě mě nevěděl. Vše jsem si dusil hezky v sobě. Máme zde tedy šikanu jak doma, tak i ve škole a to bych řekl, že je hezká dávka emocí..

Střední škola a má nedůvěra v lidi - boj s životem

Na střední jsem nikomu nevěřil, měl jsem odstup a ti co si ke mně našli cestu, ti mi také dali pěkné kapky. Tak už to chodí, když nikomu nevěříte a chováte se odtažitě. Pak jsou i lidé odtažití a chovají se s odstupem a toho využijí jen slizcí "hadi" - jak já říkávám.. opět to nemyslím ve zlém, chápu to.. již dávno jsem pojal roli obětí a agresorů (bavíme se o psychické a mentální šikaně)..

"Bylo obtížné si přijít na to, že s tímto přístupem si šikanu přitahuji, zároveň chápu, že jsem ani nemohl mít po těch zkušenostech moc jiný náhled.. měl jsem si tím vším projít."

Jsem v čínském znamení kůň.. sedělo to na mě přesně, zachování klidu -> dokud to jde a pak.. NEZVLADATELNÝ VÝBUCH - tím chci říct, že fyzicky mi těžko někdo mohl ubližovat, v tom nastavení je vám pak jedno, kolik ran schytáte a perete se s vervou do sebezničení.. což je ironie osudu, když jste ve skutečnosti naprosto mírumilovné povahy.. přijde mi to spíš již zábavné kouzlo života, které vás donutí projít bahnem, abyste pak mohli jít vědomě krásou..

Boj bylo mým motem, velice jsem si jednu dobu oblíbil slova, která najdete zde -> Rocky Balboa Nikdo nerozdává tak tvrdé rány jako život ... byl to naprosto pochopitelný pohled, učil mě být silným.. až později jsem zjistil, že je to o nás a našem nastavení, jestli je život boj a nebo poklidným bytím ... V tom období pro mě táta, jež mě stále dirigoval život "umřel" -> odřízl jsem jej a odřízl jsem tím i sebe od financí.. to už se přesouváme k období na vysoké. Tam už mé vycházení s druhými bylo lepší, ale neměl jsem běžný studentský život.

Nebavil jsem se s vrstevníky po večerech, nenavštěvoval discotéky a tak. Studenti se bavili a já po studiu vydělával jako tenisový trenér. S tátou jsem se nebavil vůbec - odmítl mi tedy přispívat. Máma, která od táty utekla, ta mi moc finanční podpory dát také namohla. Bylo to silné období, které mi mnohé dalo. Postavit se na vlastní nohy, vše si kupovat za své a vydělat na nájem a do toho studovat. Byla to ovšem vytoužená svoboda, táta na mě neměl žádné páky a nemohl mi dát dirigovat život. To pro mě bylo obrovské vítězství. Pamatuji si takhle na střední ještě velké prázdniny, nemohl jsem je doma vydržet a raději hned po začátku jsem odjel do Brna a hledal různé brigády (ještě předtím, než jsem začal trénovat). Dělal jsem cokoliv, jen abych nebyl doma, nejezdil jsem kolikrát z internátu na víkend ani domů, pokud to šlo. Po dokončení střední i vysoké jsem se s Brnem rozloučil a šel do Prahy..

Praha a mé bolesti, zlozvyky a útrapy

V Praze jsem se ocitl (pro mě v té době) "náhodou" ... ovšem jestli někde máte být, život si najde cestu a já v Praze být bez pochyby měl. Dostal jsem tam nabídku trénování od trenérky, která šla na mateřskou. V Praze jsem se ocitl čerstvě po kopačkách, byl to vztah, který mě naučil si víc vážit sám sebe. Vztah, kde jsem vyplňoval mezery ve své vytíženosti mladé slečně, která měla v mých očích krásný život. Viděl jsem v jejím životě mnohé, co já neměl a byla ve své podstatě pro mě "čest být v jejím životě" - samozřejmě jen na podvědomé úrovni.. Viděl jsem úžasné vztahy v rodině, které u mě nebyly. Viděl jsem velkou podporu, aby dělala to, co ji baví - měla spoustu kroužků a spoustu kamarádů. Oblíbená a milá slečna ve společnosti, což je přesně to, o co já usiloval, co jsem se učil a co mě tolik chybělo - nějaké to uznání a pravé přátelství!

Snažil jsem se, aby z toho něco bylo, ale pravdou je, že jsem byl jen ročním zpestřením a vyplněním jejího volného času. Na druhou stranu - co s klukem, jež má plno mindráků a snaží si vylepšit svůj život a své postavení skrz vztah s mladou slečnou. Těžko jsem se z toho srovnával, nechápal jsem, proč mi to tolik leží v žaludku a nedokážu to skousnout. Neviděl jsem všechny ty aspekty za tím a jak povrchní to vlastně celé z mé strany je. Byl jsem rád, že jsem doslova "utekl" před vším do Prahy a měl tam plno práce. Je to vtipný, když se Vám chce brečet a místo toho se seznamujete s novými lidmi, na které vlastně chcete zapůsobit a vypadat bezstarostně. Světe div se, nikdo to nepoznal, lidé byli s mými službami trenéra spokojení. Mnoho lidí se tváří, jak jsou nad věcí, ačkoliv jsou před zhroucením..

Všiml jsem si, že pokud netrénuji, tak jsem jen ztraceným a zraněným klukem ve velkém městě, které neznám a které mě děsí.. kde nevím co dělat.. klukem, co se bojí být vlastně jen sám se sebou.. klukem, co tam nikoho nezná a musí se spolehnout jen čistě sám na sebe, protože nemá nikoho, na koho by se obrátil.. Ujížděl jsem na sázkách, abych ulevil své bezvýznamnosti.. ujížděl jsem na hrách na PC.. Buď jsem si vymýval mozek nebo prohrával peníze (vítězil či prohrával - prohrál jsem asi tak 50 000,- ... myslím celkově, než jsem zjistil, jak bezvýznamná ztráta času a peněz to je) ... byly to pro mě dávky emocí, jež mě vytrhují z běžného života. Co se však týče alkoholu, drog a cigaret - k tomu jsem měl vždy odpor, tuto etapu života jsem si odpustil.

Praha a mé vzestupy

Ironické postavení - závislák versus tenisový trenér. Zodpovědný a usměvavý versus nešťastný a zraněný.. troska versus osoba, která baví a učí lidi novým dovednostem, musím se teď trošku smát! Žil jsem běžně jako v odpadkovém koši, kolem mě bordel, hry a utápění se ve svém zbytečném fungování. Herec a mistr převleku, že je vše v pořádku, zároveň bojovník, jež sbírá síly k uvědomění, že vlastně není šťastný a že tak nechce žít dál.. vědomí, že nemám co ztratit mě vlastně nasměrovalo tak nějak samo, přirozeně a nenápadně. Nešlo se ani bránit, vždyť já vše opustil a vydal se do neznáma, připadal jsem si jako vyhnanec v zemi, kde jsem příživník a musím se smát a vypadat solidně, abych vůbec mohl fungovat v tomto zmateném světě.

Začalo to hudbou, oblíbil jsem si díky hře Fallout 3 staré písničky. Tato hra mě tedy krom toulek postapokalyptického prostředí plného boje o přežití se zabíjením zmutovaných příšer, zvířat a lidí - nabídla později i něco cennějšího. Dávala mi přesně ty emoce, které jsem potřeboval, které mě uklidňovali - v tomto stavu nemůžete druhému říct -> prostě buď šťastný z toho, že jsi.. koukej kolem sebe a bav se životem. Vše je třeba postupně, jak bylo řečeno a zde byl můj postup. Bylo to šílené zjištění, že raději poslouchám ve hře písničky, které mají být jen doprovodem. Moje nejoblíbenější se stala po vydání čtvrtého dílu Falloutu - Wanderer. Doporučuji pustit k naladění.. tolik impulzů pravé radosti, pohody..  to prostě chceš slyšet! Kdykoliv si to pustím, ohromně mě to povzbudí.

"Vtipné je, že když jsem si tuto hru nainstaloval, chtěl jsem kvůli ní koupit i lepší notebook a pak se mi ji konečně povedlo spustit a já zjistil, že mě to nebaví a žádný nový notebook nepotřebuji!"

Zamiloval jsem se do tohoto stylu a začal místo zabíjení lidí ve zmíněné hře, stahovat druh této muziky ve velkém, dopřál jsem si koupit pro sebe lepší sluchátka (jeden z kroků něco si dovolit, neboť jsem měl skrz tátu šílený komplex šetřivosti a nastavení, že si nic nezasloužím) a to byla jízda! To vám povím.. miloval jsem to hledání.. to stahování a pak to poslouchání všude.. Můj život se proměnil na něco nepopsatelně krásného.. Netušil jsem, že mi to otvírá srdce a oči, že mě to učí mít rád.. Netušil jsem, že při poslechu se zavřenýma očima mi budou chodit vize a touhy objevovat svět.. Pamatuji si dobře, když jsem si poprvé dopřál sluchátka se špunty takovými, že vám to úplně zacpe ucho a neslyšíte nic, než muziku. Ta jízda metrem, kde jsem si to poprvé dal do uší, to byl neuvěřitelný zážitek. Vnímal jsem každou nianci především jazzové muziky. 

Začal jsem k tomu ve volném čase i číst. Naprosto jsem si zamiloval Lurenta Gounella a jeho knížky, na rozdíl od běžných čtenářů, jsem opravdu vše aplikoval do života, prožíval jsem příběh s hlavními hrdiny jednotlivých knížek tak, jako kdyby se vše dělo mně. Rostl s nimi, dělal tipy a triky, jež jim otvírali srdce, oči a měnily pohled na svět a tak se měnil i ten můj. Možná to zní až moc jednoduše a fádně, ale tak jednoduché to bylo, prostě jsem začal prahnout po změnách a cítil změny a motivovalo mě to dále a dále.. přišla chuť meditací, prací s myslí, k mnoha technikám a jakoby si mě vše najednou hledalo samo. Nemusel jsem se snažit hledat další knížky a tipy. Najednou jsem viděl pozvánku na meditaci zdarma, zkusil ji, ale otrávila mě. Opakovali tam jen divné mantry a neřekli ani k čemu to je dobré. Byli jen v tichosti a neřekli, co s myšlenkami a ani si nic nepřitahovali, byl to pro mě ztracený čas.. pak ale přišla kniha - Pospěš si a medituj.. ten název.. ta kontroverze a humor autora mi sedl.. zkoušel jsem to tedy po svém dle inspirace..

Také jsem zavolal svému staršímu kamarádovi, který meditoval a nechal si dát pár rad ohledně pozice a smyslu, zamiloval jsem si to po svém. Zkoušel vše možné a nemožné, až jsem zjistil, že vše dělám přirozeněji, když si to intuitivně předělám pro své potřeby. Zjišťoval jsem, že cítím a vidím to, co jsem nikdy neviděl a že za to nemůže žádný autor nebo písničky, či meditační skupina nebo kniha o meditaci. Mohl jsem za to čistě já sám a věděl jsem to, neboť jsem vše použil ne jako dogma, ale jako inspiraci k vyzkoušení a upravení podle sebe. K aplikaci jak to cítím. Nelze to popsat, nelze to předat, ale měnil jsem se rychostí tak šílenou, že mě lidé nepoznávali, měnili se mi způsoby uvažování, způsoby stravy, spánku, toho co mě baví a nebaví a co dává a nedává smysl.


"Chodil jsem víc ven, víc koukal na nebe a do Slunce, více obdivoval přírodu. Konkrétně u knížky Ami, chlapec z hvězd, jsem měl prožitek, kdy jsem poprvé uviděl svět láskyplnýma očima, jako kdybych vážně vše viděl úplně poprvé!"


Ani já jsem sám sebe popravdě nepoznával a vůbec mi to nevadilo, bylo to nádherné. Byla to pro mě taková droga, díky které cítíš euforii a nechcete se ti už nikdy cítit jinak. Zcela přirozeně jsem tedy vnímal, kdy se tak cítím a kdy ne a dělal jsem vše proto, aby to tak bylo. Vůbec se nedivím, že jsem se pro mnohé zbláznil a působil jsem šíleně, rozšířené překvapené zorničky jako u malého dítěte a vysmáté ze všeho, co vidí kolem.. tak působí blázni a nebo opravdu šťastní lidé, ale kdo to rozliší? Mohou tak působit i lidé, co si jen hrají na šťastné, ale to lze prokouknout, kdežto tohle jak jsem zjistil je stav, který může být trvalý a pravý.. a tak se jej držím.. neumím to lépe popsat a slovy je to stejně nepředatelné, to se prostě musí zažít!

Přišla chuť zkoušet meditace na otevření čaker, na práci s energetickým systémem, meditace na přitažení si vnitřních přání, jež se začala plnit a zhmotňovat v realitě a ať už věříte nebo ne, já se prostě změnil a nemohu s tím přestat! Místo čtení knih mi chodí příspěvky, vize, chodí mi různé vjemy, mohu komunikovat a ověřovat informace a peníze se pro mě staly jen papírky nutné k přežití, ale také k užití si života.. Nezajímá mě luxus, nezajímají mě již povrchní věci tohoto světa, ale rád si dopřeji zdravé a kvalitní jídlo a rád se někam podívám a především rád předávám mnohé z toho, co mohu a že jsem si jist, že mohu.. Je to úžasná věc, dělat službu druhým.. 

Nevím, co bych tu zde ještě popsal a práskl na sebe, mám pocit, že to stačí.. třeba se sem na konec někdo dostane a třeba ne, byl to pro mě hezky strávený čas plný uvědomění, ačkoliv samotné změny jsou vážně nepředatelné. Jsem si však díky tomu jist, že to může zažít téměř každý! Až na výjimky karmických otěží, které si zde někteří zažívají, nicméně jsem si jist, že to lze s prací na sobě velice urychlit, zmírnit a v rámci možností si to zde i tak užít!


Měj se tedy krásně, člověče a buď vděčný již za to, co máš ! Ještě přidám na samotný závěr jednu inspiraci pro každého, kdo je příliš hodný a myslí na druhé, ale na sebe již tolik ne. Věnuji jej především ženám, ale i mužům, kteří na svou dobrotu doplácí a neví si rady - i já to tak měl.. Tady je.. a já se tedy loučím, děkuji Ti za hezky strávený čas, věřím, že ti můj příběh něco přinesl 🙏

"Jsem vděčný za všechny etapy svého života, žádnou bych nevynechal.  Popsal jsem zde ty nejtěžší, které jsem si tu prožil. Poohlédnutí se zpět může být v těchto ohledech velice poučné!  Vše co jsme zažili nás dělá tím, čím jsme a dává nám to zkušenosti na bázi prožitku ☘️"

meditace k probuzení


7.11.2019 Nově zde přidávám svou zpověď!

Má zpověď, omlouvám se! Kolektivně, veřejně a upřímně 🙏💜 Omlouvám se za to, že jsem nebojoval fér, neboť jsem tak docela nebojoval..

Omlouvám se! Tak jsem si přál začít a tak si také přeji pokračovat. Omlouvám se sobě, tobě a také všem, kterým jsem ublížil. Jsem si dobře vědom svých energií, které mnohé vytočily do nepříčetnosti a potřeby se mstít, nadávat a pomlouvat. Touto energií se vyznačuje trickster, ke kterému se zde veřejně přiznávám 🙏☯️ Více o něm a vysvětlení o co vlastně jde, naleznete zde: https://cs.m.wikipedia.org/wiki/%C5%A0pr%C3%BDma%C5%99
.
.
.
.
.
Ať už k těm podrážděným lidem patříš a nebo ne, rád bych ti řekl, že mě to celé mrzí a myslím to vážně. Já se smál, když mi lidé nadávali, když mi vyhrožovali a nebo když mi vnucovali své pohledy a názory bez vyžádání a jich se to pochopitelně dotklo. Tento stav jsem dokázal v minulosti vyšponovat až do výšin k posedlosti mou osobou, posedlostí lidí, kterými jsem částečně pohrdal, částečně se jejich zlobě smál a částečně měl také pochopení a soucítil s nimi.
.
.
.
.
.
Ano, vím! Nejspíš si právě říkáš, že to snad ani nejde vše zarás a nebo že je to šílená kombinace, nebo hloupá ztráta času a energie, nebo zbytečné dělání si nepřátel a víš co? Máš pravdu! Ať už tě napadlo cokoliv, máš pravdu - každý z nás ji má! Já byl vysazený na lidi, kteří vidí jen sami sebe, jež vidí jen tu svoji pravdu a jsou bezohlední k dalším lidem a jejich pravdám.
.
.
.
.
.
Také jsem byl posedlý, vyhledával jsem takové lidi. Připadal jsem si trošku jako Robin Hood, postavil se v diskusích za slabší. Vyhledával jsem lidi, kteří vysávají druhé a vozili se po nich. Nechával jsem je použít všechny praktiky a sledoval při nich sám sebe. Sledoval jsem, co to se mnou dělá a piloval poctivě vše, kde jsem cítil odpor nebo hněv. Byl jsem rád, když se mě někdo dokázal dotknout. Pozornost kterou mi věnovali jsem transformoval na energii mě vyhovující a nechal si ji. Jinými slovy jsem je vysál, přebral ji do sebe, přeměnil ji a přestal se dál bavit. Zahodil jsem je jako odpad a to je rozzuřilo ještě víc! Setkal jsem se s tím nejhorším, co mohli nabídnout.
.
.
.
.
.
Omlouvám se, nebylo to rozhodně nic, čím bych se chtěl chlubit, naopak. Udělal jsem jim totéž, co dělali běžně druhým. Okradl je o ukradenou energii, jejich pozornost mi dělala dobře. Učil jsem se na nich, učil jsem se skrz ně vypořádat s tím nejhorším, co v nich bylo. Učil jsem se vidět to za tím a smát se tomu do očí, nejsem na to hrdý, ale uvědomuji si, že to bylo nutné.
.
.
.
.
.
Dotyční si přišli pro lekci pohrdání, výsměchu a bezmoci mě urazit, vše co použili se jim vrátilo a bylo to ještě horší. Já si tak přisel pro lekci vidět to nejtemnější a zasmát se výsměchem tam, kde jsem se dříve jako chlapec krčil a prosil nahoru, ať jsou ty situace již za mnou. Zažil jsem si oba extrémy. Smál jsem se, protože jsem mohl a protože to moje duše potřebovala zažít. Vnímám to jako plán své duše, rozsekávat situace tam, kde jiní chodili po špičkách. Dovolit si projevit se a nastavovat zrcadlo. Dostávat a dávat lásku tam, kde byla vyvolávána a podporována. Vracet ji, kde byla ukradena a vytáčet a okrádat ty, kde energie byla brána a kde oni vysávali druhé.
.
.
.
.
.
Potřeboval jsem si to zažít zrovna tak, jako si to potřebovali zažít dotyční, nebylo se za co omlouvat, ale nyní již je! Zrcadlo si mohou vyměňovat s jinými lidmi. V lásce se dá i odmítnout a odejít bez potřeb poměřování. Bez potřeb dokazování a smíchu s vyhrocením extrémních situací pro sebe i pro ostatní. Mnoho nepřátel a zainteresovaných lidí. Tyto situace jsou však velice transformační, posouvají a byly součástí mého vývoje, nyní již nejsou třeba. Cítím, že jsem tu pro duše, které si přejí posouvat se s láskou a pokorou, úctou a ne bolestí, dokazováním sobě a druhým, ať už jde o cokoliv. Děkuji jim i sobě za ty cenné lekce, děkuji za pochopení, že mám na výběr více možností, než jen útok a obranu (ať už jakoukoli).
.
.
.
.
.
Mám na výběr nereagovat a nechat všechny ty hry a touhy ublížit jen projít kolem a nereagovat. Ne proto, že bych se bál vyhnout konfrontaci a nechtěl to slyšet. Je to právě proto, že jsem již v těchto ohledech mnoho slyšel a protože se nebojím a není třeba si to dokazovat. Mohu mít úsměv na tváři již před konfrontací a nejít do výsměchu, ale jen udržet svůj přirozený stav a nehrát ty hry. Rád bych se znovu omluvil za ta iritování. Učil jsem tím vás i sebe samotného. Jsem vděčný za ty lekce a děkuji za ně. Nyní již nechci iritovat, protože si to mohu dovolit.
.
.
.
.
.
Mohu si dovolit uhnout, když po mně někdo hodí kamenem bez toho, aniž bych vysílal energie typu "Hej, ty tam! Netrefil ses.. zkus to znovu!" Nazvěme to období třeba jako čas, kdy jsem chtěl být kamenován a přitom u toho nebýt trefen. Lidé byli nepříčetní, posedlí hledáním mého jména všude možně. Nebylo třeba házet kameny zpátky, nebyl to vlastně ani tak boj. Nemohl jsem prohrát, protože jsem ani nezačal bojovat. Oni házeli a já uhýbal u ukazoval červený šátek rozzuřeným býkům. Nešlo mě urazit, bylo mi to jedno a je mi to jedno. Jedno vím teď ovšem jistě!
.
.
.
.
.
Býka nenasere ani tak to, když se do něj někdo trefí, býka nejvíc nasere, když si z něj děláte prdel a dáte mu pocit, že vás může trefit a místo toho s vypětím všech sil proběhne s doprovodem výsměchu. Vidí, že pro vás není soupeřem, cítí to a to nemůže zkousnout, to nezkousne žádný bojovník, když prohrává bez boje. To je to velké tajemství! Již mi to ale nepřijde vtipné! Vidím tu bolest, tečou mi slzy ne za to, co o mě lidé pověděli, ale za to kolik nenávisti jsem v nich dokázal vyvolat. Již nemám potřebu toreadora. Býk se tedy nebude vracet, aby útočil. Proběhne a najde si jinou oběť. Mrzí mě, že jsem lidem ublížil a je jedno, jestli si to zasloužili a nebo ne. Odmítám být toreadorem a přeji všem býkům, aby našli svůj klid. Svůj vnitřní pokoj, zároveň však vím, že to není možné hned.

Vždyť já si také potřeboval zažít dva extrémy, abych mohl najít optimální střed, abych si vybral nereagovat a neprovokovat ze strachu či nadmoci. Abych si vybral nereagovat čistě proto, že nyní mohu, protože je to se mnou v niterním souladu. Je jedno, jestli se u toho budu usmívat a nebo budu mít tvář bez výrazu, důležitý je ten vnitřní klid. Uvědomuji si, že takto dávám možnost potkávat se více s dušemi bez býčích aspektů brát druhé na rohy. Mohu se tak otevřít dalším možnostem a vymanit se z dalších her života, děkuji za tato poznání🙏
.
.
.
.
.
Kolektivně odpouštím, děkuji a omlouvám se všem, kde je to třeba. Nechť se hojí vše v těchto starých energiích, nechť se hojí tato bolest, kterou jsem způsobil. Děkuji 🙏💚🍀

Moje zpověď..
Matouš Svoboda - Ektara