Jak si vážit života
Jak si vážit života..
Téměř každý to slyšel: "buď vděčný za to, co máš, raduj se z maličkostí" - jasně, slýcháváme to docela často, ale umíme s tím nějak naložit? Spíš jako lidstvo umíme brát věci jako naprostou samozřejmost, to nám jde dobře a taky se umíme politovat, když se něco nepovede dle našeho plánu nebo když se nám něco stane. Lidé se nejčastěji poučí až na základě vlastních zkušeností, ale to už bývá často pozdě, co se vděčnosti týče :) Třeba až je někdo opustí nebo dostanou nemoc nebo třeba přijdou o nohy, o zrak - pak si uvědomí, jak úžasný byl stav předtím a právě dojde k té lítosti, jak je to teď zlé a beznadějné!
Ovšem jsou tu i lidé, kteří mnohé ztratili, nemohou chodit, nemohou vidět, trpí nemocemi a přesto všechno dokáží být vnitřně naplněni hřejivým pocitem štěstí. Mohou být mnohem šťastnějšími lidmi, než těmi, co mají vše. Není to tedy o tom, co nemáme, ale o vážení si toho, co máme :) Nedávno jsem se šel projít a posadil se u rybníka na strmější straně. Nohama jsem se zapřel o kořeny stromu a pozoroval labutě, kachny a ryby, stromy a odlesky Slunce, které z listů a vlnek udělalo světelnou podívanou. Ten pohled mě uchvátil, sledoval jsem, jak se vlnky přelévaly a listy třepotaly. Vytvořilo to úžasné odlesky, jak se ten příjemný závan větru opíral lehce o hladinu a pohrával si s listy, které tancovaly pro mou potěchu přímo přede mnou - všimli jste si toho někdy?
Nesedělo se mi nejlépe, ale bylo tak krásně a bylo teplo a já byl docela jistě až moc upoután přítomným okamžikem na to, abych si všiml, že přestávám zcela cítit levou nohu, která se k mému tělu naprosto přestala hlásit. Po chvíli se setmělo, bylo mi chladno a chtěl jsem odejít, brzy jsem zjistil, že nemohu :D Levá noha byla tak dokonale umrtvená, že kdybych si blbě stoupl a zvrtl si kotník, necítil bych žádnou bolest. Vylézt ten krátký strmější úsek byl najednou problém, naštěstí jsem zdatný a vyskákal jsem po pravé, ale jít? Téměř jistě bych spadl.. Tak jsem sotva tak stál, obdivoval nohu kterou necítím a kolem mě proběhla slečna svižným tempem. Díval jsem se, jak běží a říkal si, jak je to úžasná věc, že může běžet. Ne že bych jí záviděl, spíš jsem jí to přál. Normálně by mi její běh přišel zcela jistě jako normální věc, ale v této situaci, kdy jsem se snažil jen udržet na nohou a nebyl schopný ani chůze, mi to přišlo jako hotový zázrak! A svým způsobem to opravdu zázrak je, pro nechodícího.. to je to chodící potřebují zázraky s Ježíšem chodícím po vodě..
Holka odběhla, do nohy se mi po chvíli vrátil cit a já byl neuvěřitelně šťastný, že mohu alespoň pomalou chůzí jít. Jiní to štěstí totiž nemají a co víc, já jsem ten šťastlivec, co může i běžet! Co může sportovat, skákat, lézt a dovedu mnoho věcí, kteří normálně lidé ani nesvedou.. Mám obrovské štěstí, úžasný dar, jsem zdravý, plný života, slyším, vidím a především cítím! Cítím v širším smyslu, já totiž vnímám a uvědomuji si a mohu také myslet a tvořit třeba tento příběh. A vy to můžete číst a sdílet se mnou, to je přece něco naprosto fantastického.. Važte si toho, co máte a co můžete, do budoucna to tak totiž být nemusí.. Nemyslete na to, co vám chybí a co nechcete, zaměřte se vždy na to, co máte a co chcete a váš svět se naprosto změní! <3
S láskou a vděčností k životu
Matouš S.