ŽIVOTNÍ CESTA MÝMA OČIMA
Každý máme svou jedinečnou cestu, nikdo jiný ji za nás nevyšlape a je tedy na nás, jak a kudy půjdeme. Můžeme mít občas pocit, že si někdy vybereme delší cestu, nebo že se ocitneme na křižovatce a nevíme jak dál.. Pravdou je, že všechny cesty vedou k našemu nalezení správného směru, život je totiž výborný navigátor, jen ho někdy neslyšíme. Jsme zvyklí slyšet ušima, vidět očima, chápat logikou, ale pro slyšení života je třeba víc! Očekává se vnímání i srdcem a rozpoznávání tenkého hlásku v podobě intuice. Jakmile se tím řídíme, zjišťujeme, že jsme byli navigováni neustále.
Když to nevnímáme a vydáme se oklikami, život nám začne házet "klacky pod nohy". To už se jde mnohem hůř a mnohé to odradí, jsme-li paličatí (což je většina lidí), budou padat před nás i celé stromy, aby cestu zaterasily. My to pak vnímáme jako něco špatného nebo smůlu a ona je to jen snaha nám sdělit, abychom šli jinudy (po přímé cestě se jde samozřejmě mnohem lépe - tolik k zamyšlení o lidech se štěstím a smůle). Také se nám děje mnohé proto, abychom se něco naučili a my to chybně bereme jako překážky, to bych ale odbočil od tématu.. Kdo se rád trýzní, ten si cestu nějakým způsobem obejde i mezi spadlými stromy a tak nezbyde životu nic jiného, než nás vybranou cestou pustit dál. Samozřejmě, že se nám dařit nebude, ale neslyšeli jsme a tak tvrdohlavě šlapeme a jsme naštvání, vzteklí a dotčení, jak je život nefér. Život mezi tím jako ten nejtrpělivější navigátor světa čeká, až nám to dojde. Přeje si, aby se nám dařilo a pomohl nám vybrat cestu přímější, ale my neslyšeli a je jen na nás, jestli budeme mít snahu začít slyšet a nebo se rozhodneme zůstat po zbytek života hluchými.
Vrátím se teď ke svému odbočení o problémech s překážkami.. Nemusí nutně znamenat, že každý problém před námi, je znamením jít jinudy, to prosím rozhodně ne! Nejsou jsou tu jen překážky, jak už jsem naznačil. Jsou tu tedy ještě problémy - neboli možnosti se něco naučit, jejich překonáváním tedy rosteme. Ono to totiž nemůže být tak jednoduché, to bychom si tu cestu totiž neužili a nic se nenaučili, kdybychom šli jen podle návodu a nějaké mapy, byla by to nuda, no ne? Něco jako podvádět u testu a nebo hrát karty s esami v rukávu. Jsou tu tedy překážky, abychom se vydali jinudy a pak jsou tu problémy, které ve skutečnosti ani neexistují, protože když je vyřešíme, posunou nás mnohem dál! A teď se v tom hezky vyznejte.. co nás má posunout a co nás má donutit se zastavit, zamyslet a hledat jinou cestu? Jsou tu tedy záležitosti (již jsme si řekli, že problémy neexistují), o kterých tušíme, že je můžeme zvládnout. Nevíme třeba jak, ale intuitivně víme první krok a to stačí! (Většině bohužel ne.. a tak to vzdá rovnou). Tak se nám ty situace hezky vracejí, dokud se je nenaučíme řešit.
Napadá vás něco, co se vám děje stále dokola? Tak to je ono :P a někdo je může obcházet i celý život, je to šílená cesta, ale proti gustu O:) A pak již několikrát zmíněné překážky, ty zatěžují a nelze je často ani řešit - v podobě "klacků pod nohy" - třeba stále zapomínáme, nemáme čas, radost a kolikrát je ani nelze ustát - v podobě spadaného stromu může jít například o nemoc, ta nás na čas spolehlivě zastaví :) Na závěr bych rád pověděl, že si za navigátora každý může dosadit cokoliv, v co věříte - život, bůh, vesmír, světlo, láska.. (nechci nikomu nic vnucovat) Tolik ode mě.. přeji krásný den a šťastnou cestu za vaším dobrodružstvím, vzhůru do nekonečna a ještě dál!
Matouš S.
