Spatříš-li v zrnku písku celý svět a nebe poznáš ve květině, tu v dlani sevřeš nekonečnost hned a věčnost ve vteřině.

Cítíš-li srdcem hravost slov mých, Tebou vyřčených a v každém teď spatřených, víš již.. kdo skládá.. nejsem to já, jsi to ty, jež právě čteš, cítíš, spatřuješ..

Sebe sama v poznání.. již není čas na váhání, to jsi Ty s velkým T, neboť Ty cítíš srdcem v přítomnosti, ty vnímáš spojitosti, jež spojují nás všechny, co přítomnost skrz srdce zří tam uvnitř, kde zrnko písku i rosa na květině sevřeny i otevřeny jsou světu, s každou vteřinou, jež rozplývá se v tobě a ty v tomto světu, jež stvořili jsme právě teď. 

Zrnko k zrnku nabývá a květina ke květině.. přidávají se a voní.. to vše v tobě vzniká, zaniká a opět se rodí.. Tys básník vnímající přítomnosti v hojnosti sebe sama obsažené, pokud rozumíš, pokud vnímáš, pokud se mnou sníš.. 

Pak se mnou a já s Tebou stáváme se jedním a tím samým okamžikem, jež se rodí a sám sebe zažívá v tomto propojení.. Rosa na květině vyživuje žízeň radosti a vášně, kvete a provoní nás zcela, tam kde vnitřní opýlení zažívá medonosná včela, jež Tebe i mě uvnitř zcela rozbzučela..

Snad zrnko písku najde v tobě další přízeň osudu, kde já i ty již bát se nebudu.. tedy bát se nebudeme, neboť ze zrnek jsme My, kde ze zrnek se Písek stává a z něj staví každý ten svůj vnitřní svět opojení.. propojení, napojení, opýlení, rozptýlení v přítomnosti blažené, v téže přítomnosti se nyní všichni spatřeme..

Nebe i svět v nás a my v světu.. zrnkem, květinou i včelou v jednom okamžiku.. a rosou jež z očí v opojení sebe sama stéká, aby našla Řeku i Písek jež se z jednotlivých zrnek skládá, kdy zrnko vnímá Písek, tak jako kapka rosy Řeku..