OBDOBÍ DUŠIČEK, DUCHŮ A POSMRTNÉHO ŽIVOTA
Období dušiček, duchů a posmrtného života. Divoký den pro zemřelé a jeden pravdivý příběh na konci!
Cítím impulz psát k tomuto tématu z jiného úhlu, jít do kontroverzních témat, ale nezlob se na mě za to. Je to můj skromný pohled a nemyslím jej zle. Nakonec ten běžný pohled dobře znáš, nabízím zamyšlení, nic víc. Není mým cílem tě urazit, ale kolektivně si zapřemýslet, co ten den způsobuje.
Ve stručnosti to na mě působí takto: navštiv hroby, zapal svíčky, zavzpomínej, uroň pár slz, pomodli se a pak opět "dělej, jakože nic." Přesně tak "uctíš" památku zesnulých (nebo spíš nezájem v podobě vzpomínky jednoho dne v
roce?) ... Vážně si myslíš, že je tohle v pořádku?
Mnozí lidé chodí z povinnosti a nutí se tam jít, kvůli rodině a aby se neřeklo. Jakou má ale potom tato tradice energii a jaké hodnoty, kde je upřímnost k sobě a k zesnulým? Za mě to je v první řadě v obecném podání groteska na smutek a lidskost, nebo lépe "nelidskost."
Ruku na srdce, kdo si vzpomene i jiný den? Neříkejte mi, že jsem barbar, když na hřbitov nejdu zapálit svíčku. Mám k tomu své důvody a především je pro mě hodnotnější vzpomenout si na zesnulé jakýkoliv jiný den a s vědomím, že zemřela jen schránka, nikoliv duše. Důvody a příběh prozradím k závěru.
Teď bych ti rád nabídl i jiný pohled. Mnoho duší poté co umře bloudí, ztratí se mezi dalšími bloudícími a zažívají po své smrti situace znovu a znovu, jako kdyby žili, neuvědomují si, že jsou mrtví. Trpí po své mrti dál a dál bez času a v nekonečných smičkách, neumí si pomoci a víš proč?
Protože je nepouští okolnosti, které nevstřebali a nebo nedokáží odejít skrz blízké, co je stále drží a obrací se na ně. Volají je v tyto dny a živí je skrz utrpení a bolest, místo aby oslavovali jejich cestu a pustili je do nového zrodu. Vzpomínání se zármutkem a touhou je znovu vidět jim nepomůže.
Nechtěj vidět schránku, hnije v zemi, ale spoj se s duší, ta tě může slyšet. Pokud tu je a máš opravdu dotyčného v lásce, pomoz mu pochopit, že již zemřel a nasměruj jej. Tyto dny, halloweeny a další jim vytváří chaos, oživujeme je v rozpoložení nepřijetí, bolesti, chaosu a utrpení.
Například v Mexiku to naopak oslavují! Věří na průvodce posmrtným životem. Krásná animovaná pohádka je například Coco, kdyby tě to zajímalo 🙃 To co děláme my je bordel, oživování bolesti a strachu, které dotyčné ještě více uvězní. Mnoho lidí ne náhodou vidí duchy právě v tyto dny!
Ano, čteš správně, v tyto dny se to tu jen hemží duchy a lidé o nich běžně nemají ani ponětí. Nicméně je podvědomě cítí. Období chladu, podráždění a bezmoci litá éterem. Nesuď mě tedy, že nejsem součástí toho šílenství. Lidé co mě soudí, zde vězní zemřelé duše, já je naopak odvádím.
Není to zrovna moje poslání a umí to i jiní. Já se spíše zaměřuji na ty, co zde vědomě škodí, ale mohu pomoct a v některých situacích si mě i cíleně vybírají. Podělím se tedy na závěr o jeden pikantní příběh, již od něj uplynula nějaká doba a cítím, že se mohu již bezpečné vyjádřit. Dříve tomu tak nebylo.
Přehraj si příběh: Dívka - několik dní nezvěstná, dvanáct let, hledaná policií, tatínek rozesílá všude možně její fotografii po internetu a dává kontakt v naději, že se dívka najde, případně že někdo bude mít další informace a indície. Prohlížím si její fotku. Najednou ji vidím.. slyším.. to nechceš..
Je domlácená, v slzách, od krve a zneužitá. Je mrtvá a neví o tom. Prosí mě, abych zavolal jejímu tátovi. Povídá mi, co se stalo.. vidím to.. znásilněná nějakým hovadem, hozená v keři poblíž lesa a nedaleko od civilizace. Mačkám číslo, nechávám se semlít panikou dívky, bolestí, situací a bezmocí!
Potom cítím v sobě razantní ne! Pokládám již vytočené číslo.. "Co bys mu jako řekl?" Že jeho dcera je mrtvá po znásilnění a stojí teď mrtvá jako duch vedle tebe? Dotékají souvislosti, vidím budoucnost, kde jsem hlavní obžalovaný, hlavní podezřelý a jdu si odsedět vraždu za znásilnění!
Vy lidé jež z toho máte prdel nemáte ani tušení, co to obnáší! Podělali byste se z toho, koukáte na horory, ale tohle se děje a je to mnohem horší! Víte.. položil jsem to a začal ji uklidňovat. Dvanácti letou holku, co nežije a zažila znásilnění. Zjišťuji, že její táta ji má v péči a jde mu víc o peníze.
Není to zrovna dobrý táta, nevěnoval se jí, ale nikoho jiného nemá a teď jsem tu jen já. Přestal jsem si dělat hlavu s otcem a pochopil, že jsem tu od něčeho jiného. Dal jsem jí mnohem víc, než zprávu pro otce a nalezení těla. Netuším, jestli se našlo, ale ta dívka již šla dál, to je podstatné!
Já z toho mám silný zážitek a skvělý pocit, nechodím jí na hřbitov dávat svíčky se smutkem, ani by mě to nenapadlo. Cítím velkou radost a hřeje mě u srdce, že jsem jí mohl pomoct a jak? Kdo ví jak to chodí, ví a vy ostatní byste mi stejně nevěřili. Nezajímá mě, co se zde běžně dělá!
Zajímá mě, že je jí již dobře, že se na to vše již dívá odjinud s nadhledem a bez bolesti. Důležité je, že to pro ni byla silná zkušenost, kterou si vybrala zažít pro své pochopení. Za tento velký počin jí byl dán dar a velká pomoc, je to obrovský proces a já jsem poctěn, že jsem mohl být nápomocen na její cestě, velká odvaha této duše a velká uvědomění 🙏💚
Děkuji jí tímto příspěvkem jinak a vzpomínám jinak, než jak se běžně vzpomíná na zemřelé. Nemějte mi to za zlé, že mě ty šílenosti kolem běžně nezajímají. Zkuste se vžít do mé kůže, do její kůže a budete mít těch rodinných šarád po krk! Stačí zde chybička a vše by bylo jinak. Mohla bloudit a já hnít v base.
Je to obrovská zodpovědnost a já jsem vděčný za to, že se to děje. S vděkem a s radostí tedy dávám do světa jeden z mých příběhů k této tématice. Neměnil bych, nechtěl bych žít jako dříve, nemohu a nechci, ale rozumím, že se pro běžné lidí jevím jako blázen, je to v pořádku 🍀 Více neřeknu, nechci z toho mít problémy, takhle to již stačí 🙏💜
Ektara
🙏💜
