GROTESKA ŽIVOTA

Většina lidí nevěří na bytosti, anděli, skřítky, mistry, mimozemský život, či na to, že i planeta je vědomou bytostí. Dokonce mnozí nevěří ani na krásu této planety, na dobré lidi, počestné úmysly a lásku či štěstí. To co na první pohled není vidět, to není důkazem pro to, že to neexistuje, rozhodně je to ale důkazem pro naivní a povrchové bádání bez hloubky. Je to přístup mnoha pohodlných lidí, jež si sami nevědí poradit se sebou samým, se sebou sama. Nepřišel jsem se záměrem psát z toho nějaké drama, sám nevím, co vytvořím.

Úvod zde není ukázkou toho, o čem text bude, ačkoliv by se to tak letmým pohledem mohlo zdát. Naopak to bude o tom, co každý může znát. Nevím, jestli se to bude rýmovat, ani báseň to být nemá, jsou to "náhodně" vybraná slova, se záměrem vyobrazení zla, jež tuto zemi ovládla. Zlo zná každý, ovšem každý jinak, kolik lidí o něm přemýšlí, tolik podob zlo dostává.

Každý jinak by o něm mluvil a ačkoliv na mnohém by se lidé schodli, tak i zde by udělali mnoho táborů "s rádoby nejlepším vyjádřením", což by bylo dalším zlem v podobě odmítání pohledu na zlo těch dalších lidí. Přesně to je zde záměrem, tak to chodí - ani si nevšimnete a už svou arogancí a přehlížením odmítáte další pohledy a možnosti. Lidé se sami připravují o svá poznání - o lásku i o štěstí.

Ze všeho si lze vzít ponaučení a každý má právo na názor, na svůj úhel pohledu a pokud jej nechápeme, proč jej posuzovat? Kdo dal nám právo, psát vole nebo krávo? Jak primitivní počin od těch, co druhé nechápou, co sami tápou a bloudí v lese, jež byl jim předložen ke kolektivnímu bloudění. Nerozumět a soudit druhé není empatické, rozumné, vyspělé a přesto to dělá téměř každý! Může to vypadat, že náš svět je doslova přeplněn nevyspělými lidmi, jež si navzájem nerozumí a hádají se jako malé děti. Jako děti, hrající si na vyspělé dospělé.

Zde je třeba se ohradit, neboť pohled na stádo volů a krav nikomu nic nepřináší. Kdo tak vidí druhé, sám se dobytkem stává. Ponaučením může být už jen to, jak to u sebe nechceme a na čem zapracovat, každá touha nadávat je projev další nadřazenosti, zlosti či arogance. Stačí odejít s vědomím, že nechceme trávit čas nadáváním, to nepřináší změnu a řešení. Je to jen primitivní projev ega hodný primátů, dalším jejich krokem je bití se do prsou a následný boj opic, čím se od nich člověk liší, když tak činí? Snad ne v tom, že svou agresi umí slovy vyjádřit?

Když nadáte volovi, můžete si být jisti, že vám to vrátí. Pokud se hádáte dál, můžete si být jisti, že už utváříte stádo volů, neboli že už jsou volové dva. Pokud vůl po vyslechnutí agrese nereaguje a v klidu odchází, je dost pravděpodobné, že volem není, neb pravý vůl vidí jako dobytek. Vidí voly a krávy všude kolem, ale na sebe se nepodívá, těžko se mu tedy přichází na realitu, v které je hlavním volem především on sám. Tato realita v jeho hlavě prostě neexistuje a není tedy třeba se mu snažit jeho vizi vyvrátit, běžně se v ní o to více utvrdí a vyvolá zbytečnou scénu s vlnou negací.

Lidé by si museli dovolit sáhnout na své Já, aby takovou realitu mohli unést. Dovolit si přiznat své nedostatky. Dovolit si být zranitelní, upřímní a s ochotou zapracovat na sobě. Lidé jsou však líní, bojí se změn a svých nedostatků, myslí si, že jejich póza nezranitelnosti a síly je také silnými a nezranitelnými udělá. Je jeden z mýtů, zakrýt se před světem a nastavit masku dokonalosti. Právě to je naopak dělá stále nešťastnými, nečestnými a nespokojenými, neboť pokud jsme dokonalý a svět není v pořádku, dojdeme k přesvědčení, že i přes naši dokonalost jsou nedokonalí všichni kolem nás a to je opět frustrující! Je mnoho podob iluzí.

Je zde tolik rolí obětí a agresorů, tolik her hodných medailí za vystoupení na jevišti plném herců, jež se tváří na oko důležitě a vážně, ačkoliv jsou důležití stejně jako ležící lejno v trávě. Nebo tolik zničených a brečících lidí, jež udělali z života hotovou tragédii a dokonce si v ní nevědomě libují a pobízejí život samotný, aby jim nabídl ještě větší tragédii k zhroucení se, místo toho aby se konečně na nohy postavili a převzali zodpovědnost. Každý herec by si zasloužil rovnou několik sošek zlatých lvů, kdy očekávají od druhých politování, či potlesk. Uznání, či pohrdání. Vděk, či samozřejmost. Slzy nebo smích. Závislost nebo svobodu. Důraz nebo něžnost. K tomu si přidej vše, co tě jen napadne.

Pak prosím pochop, že tě nenapadlo téměř nic, neboť co člověk, to unikát vyžadující od sebe i druhých mnohé tyto hodnoty promíchané v různých podobách a v různé míře podle situace a podle přihlížejících diváků na scéně života, kde se i dotyčným stává svým vlastním divákem, agresorem a obětí uvnitř sebe sama. Dost možná kdyby to takový herec prozřel, začal by nad sebou brečet a nebo se smát.. ale to by byl opět v poutech her s manipulačním charakterem a ani tak by to nemuselo být, to záleží na tom, jak by se smál a jak by brečel, možná by dokázal brečet a smát se zarás s pokorou, nadhledem a pochopením sebe sama.

Měl jsem představu, že budu psát o zlu a jak do těch her nezapadnout. Z části jsem to nastínil, nastínil jsem grotesku života, v níž žije většina lidí, mám však i dobrou zprávu. Lidé se pomalu ale jistě začínají smát nad sebou sama, začínají také brečet nad sebou sama a uvědomovat si to celé divadlo. Mnozí po tomto zjištění dokonce i přestávají hrát a začínají žít již bez her! Jaká to krásná možnost transformace a učení se, kdy svět kolem nás je zábavným matrixem a co bylo důležité se často nepodstatným stává a obyčejné věci nás začínají fascinovat 💚🍀 Rád vzpomínám na okamžik, kdy jsem zničeho nic jakoby viděl poprvé!

Jak zfetovaný jsem sledoval svět před sebou, poprvé jsem viděl stromy a slunce, jež prosvítalo. Slyšel jsem ptáky, cítil vzduch v plicích i jako vánek, jež proháněl se kolem. Šel jsem s tenisovým batohem na zádech na trénink a najednou se zastavil a se mnou se zastavil celý svět! Tak významná chvíle.. ani se mi nechtělo odejít, stál jsem, zíral kolem na ten svět a kolem se míhali lidé. Vůbec si těch krás nevšímali, viděl jsem je jediný, ale v té chvíli mi to nevadilo. Já byl naprosto pohlcený okamžikem na to, abych řešil druhé.. abych řešil, že mě obchází a já vypadám divně. Až jsem se dal znovu do pohybu, zjistil jsem, že ten svět jde se mnou, že jsem jeho nedílnou součástí.

Tak se dal jednou z ničeho nic celý ten svět kolem do pohybu, jako bych předtím ani nežil. Zázrak se rozlil skrz mě všude kolem! Bylo to nádherné, chápal jsem, že lidé kolem mě to zrovna nevidí, že je to nepředatelné a že mě nepochopí. Nicméně už jsem se nemohl vrátit do toho běžného vnímaného světa většinovou společností! Nebylo to možné a ani bych to nechtěl. Stal jsem se závislým na té droze života, raději být brán jako nemocný či blázen, než žít jako dřív. Tolik barev, tónů, zvuků, pocitů.. je neuvěřitelné, že jsem to dřív neviděl, také bych koukal jako blázen na někoho, kdo by mi takový příběh pověděl. Byl by to pro mě jen další blázen a další vůl a vůbec by mi nedocházelo, že volem a bláznem jsem já sám. Proto se u mně rozvíjí více a více pochopení pro ty, jež to nevidí a zatím vidět nemohou.

S láskou k životu třeba i blázen, vůl a magor -> Matouš Svoboda 💚🍀

PS: Nazvi mě jakkoliv, můj pohled na svět se tím nezmění. Nežiji v již tom hlubokém lese zla jako dřív, přestože ten hluboký les mě tak jistojistě uvidí.. 🙏☯️